ActIv8

1. 1. 2010 16:29
Rubrika: ActIv8 | Štítky: ActIv8

16.-17. července 2008
Putování na ActIv8

Letošní rok se na Velehradě u Uherského hradiště konalo setkání zvané activ8. I já jsem se rozhodl na toto setkání vyrazit.
Původně jsem chtěl jít částečný puťák, ale nakonec jsem se z několika důvodů rozhodl pro finančně a časové méně naročný způsob dopravy. Stop.
Rozhodl jsem se, že - ač setkání začínalo až ve čtvrtek k večeru, že pojedu už ve středu a přespím někde v lese, abych měl dostatek času (tehdy jsem ještě stopu moc nevěřil). A tak jsem se s krosnou plnou potřebných věcí, někdy kolem druhé postavil k silnici (dnes už bych se postavil lépe) a zvedl palec. A jak tak auta projížděla a ručičky na ručičkových hodinkách se posouvali ve směru hodinových ručiček (:-)) a nikdo nezastavoval. Přibližně po čtvtrhodině se ovšem smůla prolomila. Jedno projíždějící auto se smilovalo. Když jsem k němu doběhl usmála se na mě mladá maminka s dvěmi menšími dětmi na zadních sedačkách a oznámila mi, že mě nechce vzít, že jen potřebuje vědět, ktetým směrem na Třeboň. Koutky mi poklesli, ale poradil jsem Jí. Pak se na mě tak podívala a zeptala se "A Vy jedete Tím směrem?". "Jo, jo." odvětil jsem. "Tak si teda nastupte." :-D V autě mě ještě ubezpečila, že normálně sotpaře nebere a že jsem vyjímka. Cesta do Třeboně ubíhala v rytmu občasné konverzace a občasneho mlčení. Zastavila mi před třeboňským (snad se píše malý t) kruhovým objezdem.
Došel jsem za kruhový objezd, kde byla velice velká krajnice. Zvedl jsem palec, čekal a pokoušel se o upřímný úsměv, který se vlivem sluníčka svítícímiho do očí možná měnil spíše ve škleb. Když ručičky na hodinkách - ukrytých kdesi v mé krosně - uběhli dalších asi 90° zastavilo mi další auto. Byl to nějaký - relativně - mladík v - docela - dobrém autě. Ale, že prý jede jen kousek, tak jestli to má pro mě cenu. Samozřejmě jsem souhlasil. A tak se jelo zase dál. Mimochodem ten pocit, když Vám někdo zastaví stojí za to. Mladík zapnul rádio a konverzace ustanula. Nakonec jsem se nenechal ne moc tichým rádiem zahnat do kouta a postupně se rozvíjela docela i místy zajímavá konverzace. Jak jsme se tak blížili k té vesničce kam měl namířeno, tak si vzpomněl (že jedu až k Uherskému Hradišti sem mu řekl), že by mě možná mohl svést až do Jindřichova Hradce. Tak zavolal nějaké své kamarádce/možná přítelkyni a skutečně. Dovezl mě až tam. No, nakonec dokonce ještě do vesničky za směrem na Telč, kde mě "vyhodil" u autobusové zastávky.
Tady jsem čekal docela dlouho. Asi čtvrt hodiny. Pak mi došla trpělivost a s myšlenkou, že možná stojím hodně nevhodně jsem vyrazil pěšky dál. Vylezl jsem kopec. Jelo auto. Tak jsem zvedl palec. Zastavilo. Nějaký postarší pán, že prý jede jen kousek k támhleté (zatím nebyla vidět) křižovatce. Když mě ujistil, že tam bude kde stopovat tak jsem nastoupil. Cestou povídal jak on v mládí stopoval. Mno a už jsme byli na křižovatce. Jako většina lidí i on mi pořpál štěstí ve stopu a odjel dál. Tak jsem byl zase vyvržen do neznáma jen s krosnou a zdviženým palcem. Naštěstí už za ne příliš dlouhou (ale ani né příliš krátkou) chvíli mi zastavil nějaký - mno jak to nazvat - asi třicetiletý chlap. Ten mě dovezl až do Telče. Cestou mi mimo jiné popisoval jak doma mají vrtulníčky a lítají s nimi po baráku :-D, že prý vydrží jen deset minut a pak se musejí nabít, ale i tak je to prý sztrašně zábavné. Vysadil mě na začátku Telče u benzínky.
A teď přišla nejhorší část mého stopování. Vydal jsem se podél silnice hledat příhodné místo ke stopování. A tak jsem šel a šel a šel. A ono pořád nic. Když jsem došel za Telč, tak jsem sice chvíli stopoval, ale nakonec jsem stopoval za chůze. A to byla chyba. Kousek za Telčem mě sice zastavili dva (ehm.) romové, ale Ti mě povovezli jen kousek a to ještě s ujištěním, že bude večer pršet. A tak jsem šel dál. A dál. Až jsem došel do Olšan. Tam jsem se poučil ze svých chyb a rozhodl se, že už dál pěšky nepůjdu. Postavil jsem se na příhodné místo, k jedné zahrádce, kde pracovala nějaká babička a naštvaně jsem zvedl palec. A co se nestalo. Hned po tom co projelo pár aut mi zastavila oktávka. Nasoukal jsem se na jedniné volné zadní sedadlo (né, že by tam bylo tolik lidí: ve předu dva a v zadu já, krosna a jejich věci). Ze sedadla přede mnou ze ozvalo "It's OK?" a pomalu mi zvětšovalo prostor na nohy. Od řidiče se taky ozvalo něco anglicky (teď už přesně nevím co) a já si pomyslel, že to bude ještě zajímavá cesta a že si asi moc nepopovídáme. Když jsme se rozjeli s úlevou jsem zjistil, že slečna za volantem hovoří i česky. A že jedou přes Brno, někam na Břeclav (z loajality k nim nebudu zveřejňovat kam). Nakonec jsem zjistil, že vhodí s Tím afričanem přede mnou, že v mládí hodně stopovala a kvůli němu už ne a že pochází z jedné malé vesničky blízko mého současného studijního města. A tak jsme jeli. Afričanovi jsem moc nerozuměl, neboť hovořil anglicky hodně plyně. Jí jakž, takž až na pár mě neznámých slovíček. Vyptávali se mě kam jedu a afričan prohlásil, že klidně na ten koncert půjde se mnou a že budem oba volní jako ptáci (doslova "free as bird" - nebo tak nějak ;-) ).Nakonec mě dovezli až do Slavkova za Brnem, kam sme se dostali díky tomu, že špatně odbočili (nebojte nejsu takový nelida a hned co jsem to zjistil, že jedou špatně, tak jsem je na to upozornil). A tak mě vysadili na výjezdu a já šel s úsměvem na rtech hledat další příhodné místo.
Nakonec jsem skončil na autobusové zastávce. Stopoval jsem. A dlouho nic. Nakonec konečně někdo (myslím, že to byl roomster) zastavil. Mladík. Otevřel jsem dveře a zeptal se, zda mohu dát krosnu na zadní sedačku. "Klidně Jí dej do kufru" dostalo se mi odpovědi a ač trošku zaraženě (mírně mě to překvapilo) jsem tak učinil. A od tohoto okamžiku se mi po následující stopování (i příští den) už jen dařilo). Sedl jsem si zpátky k němu a jeli jsme. A i konverzace začala pomalu zkvétat. Po chvíli našeho konverzovaní řekl, že se jmenuje Martin a ani já nezůstal se svým jménem pozadu. Když jsem na otázku co studuju odpověděl, že průmyslovku reagoval "A jé je". "Nějaká averze?" zeptal jsem se a on, že ne. Že ji jen má taky. A tak náš hovor plynul dál. Kolem takových témat jako: "jak mi se líbí na škole", "co dělá on", "kam chci jít já", "kam jede". Jel za nějakou svou kamarádkou do nějaké vesničky a přesně nevěděl, kde leží. Díky objíždce jsme měli společnou cestu. Když už jsme se blížili k odbočce na tu vesnici (pořád i mým směrem) řekl jsem mu, že by mě (rozhodl jsem se jít do něj tvrdě) mohl hodit až na další odbočku na tu vesnnici pár metrů dál (proč? nevím.. asi intuice) a on, že jo. A tak jsme se rozloučili já si vzal krosnu z kufru a zvedl palec.
A hned zastavilo auto. Otevřel jsem dveře. Zarazil jsem se. Za volantem seděl chlap, kterému bych neváhal přičknout nějakou tu vraždu. Nevím proč, ale nakonec jsem nastoupil. Překvapilo mě, jak má příjemný hlas. A nakonec se z něj vyklubal fajn člověk. Řekl, že mě může hodit do jedné vesničky asi 20km od Velehradu a dokonce i věděl, co se na Velehradě bude dít. Docela pěkně jsme si popovídali a konverzace se točila i k zajímavým tématům jako: sociologie, romové, atp. Když jsem se ptal zda neví, jestli není poblíž ještě otevřený obchod, řekl že asi ne. Jen v Uherském Hradišti. "Hm... To je škoda, chtěl jsem si koupit večeři". Zeptal se jestli mam aspoň neco k večeři. Řekl jsem, že ne. A že to budu muset vydržet do zítřka. Poradil mi, že se pak mam podívat po meruňkách, ale že v okolí té vesnice, kde mě vysadí asi nejsou. A nebyly. Když mě vysazoval tak se představil (jméno si už nepamatuji), dal mi velký bílý jogurt a jednu housku, poradil kam dál a v kterém lese bych se mohl eventuelně vyspat. Skvělé. Šel jsem tedy rovnou k tomu lesu (bylo taky už kolem deváté) a po cestě jsem vylezl na strom pro pár špendlíků...


Noc byla zajímavá. Pokud to nebude nutné asi už sám pod širákem spát nebudu. Občas jsem se vzbudil šustěním listí. Nějaké zvíře. Jen jsem se bál, any to nebylo něco většího (ráno jsem zjistil, že to byla veverka). A asi kolem čtvrté ráno začalo pršet. Tak jsem vytáhl plachtu a přikril jí věci i sebe, zatížil jí a zalezl zpět do spacáku. Nestavěl jsem přístřešek. Lehl jsem si tak, abych měl u hlavy krosnu, která vytvářela mezi zemí a plachtou volné místo a kde jsem mohl dýchat. A zase jsem usnul.
Vylezl jsem asi kolem deváté (možná dřív). Zbalil se. Jelikož pořád pršelo tak jsem vytáhl budnu. Prestiže. Přetáhl přes krosnu její integrovanou pláštěnku a vyrazil. Po cestě zpět do té vesničky, kde jsem byl předešlého večera vysazen jsem upíjel bílý jogurt.
Když jsem došel zpět, šel jsem se podívat na autobusovou zastávku, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat dál stopem. A zrovna jelo auto. Tak jsem zvedl palec. A ono zastavilo. Hurááá!
Sundal jsem si budnu a co nejjemněji se do něj nasoukal, abych so co nejméně umokřil. Seděli v něm dva lidé. Tipoval bych je na tátu a syna. Ten starší za volantem (až později jsem zjistil, že má na krku kolárek) se mě zeptal kam jedu. "Na Velehrad", odpověděl jsem. "Co tam?" "Ále, je tam jedno setkání křesťanské mládeže.", podíval se na mě přes zrcátko, a otázal se: "A Ty jsi věřící?" Malinko jsem se zarazil a pak po pravdě odpověděl: "Jsem." "Hm...", dostalo se mi odpovědi. Za chvilku jsem si všimnul, že má na předním šuplíku citát Dona Boska. A byl jsem doma. "My tam, též jedeme. Ale nejdřív jedeme za Brňákama, kteří tam jdou pěšky. Jestli chceš můžeš jet s námi." "Výborně. Rád." A bylo vymalováno. Zbytek cesty jsme hovořili o salesinánech a tak podobně.
Když jsme dojeli do nějaké vesničky poblíž Velehradu a zahli ke škole pobídl mě abych šel dovnitř. Zdvořile jsem poděkoval a šel do školy. Bylo tam spousta lidí. Spousta mě neznámých lidí (Brňáků moc neznám). Tak jsem si sundal krosnu, bundu, opřel se o sloup a čekal co se bude dít. K mému štěstí (či smůle, kdo ví?) měli ještě některé brňácké děcka hlad. A jedna animátorka se rozhodla narkmit jejich hladové krky a jala se krájet chleba a rozdávat ho. Krájet chleba na lavici, těsně vedle sloupu, který se stal mou fyzickou oporou. A co by to bylo za animátorku, která by si nevšimla mlčky stojícího mladíka, kterého tam ještě neviděla a nereagovala by (já bych to na jejím místě též udělal). A tak jsme se seznámili (z diskrétnosti k ní zde nebudu rozepisovat půběh) - díky ní jsem se pak dostal až na velehrad autem, abych stihl včas pomoct postavit salesiánský stánek. Asi v deset (či půl jedenácté - už je to dávno) se všichni - včetně mě - shromáždili v tělocvičně, kde bylo takovéto děkování. A rozdávali se stužky. Jako památku na to jejich pěší putování z Brna až na Velehrad. Ač jsem jí nechtěl, tak mi teď visí na nástěnce nad stolem. Pak se zpívala hymna a i jiné písničky. Závěrečné požehnání, úklid (s kterým jsem také tak trošku pomohl) a odjezd.
Na Velehrad jsem dorazil asi okolo poledne přecpaným devítimístným (nebylo nás jen devět) autem té kapely co hrála v tělocvičně naplněn radostí a štěstí, že jsem se v pořádku dostal za 12,- z Českých Budějovic až na Velehrad. A to jen proto, že jsem byl líný jít z domova pěšky na druhý konec Budějc...


Později toho dne:

Prší. Ale lidem navlečeným v oranžových bezpečnostních vestách to nejspíš nevadí. Pohybují se v prostoru před právě vybudovávanými pódii a rozdělují ho do sektorů. Jiní oranžovesťáci mají na starosti dopravu, parkování a aby se auta nedostali do fyzického kontaktu s nově i již příchozími. V info stánku zas jiná skupina podává - kupodivu - informace o tom kdo, kde, kdy, kam, kudy. Přeneseme-li se o kousek dál na nedaleké pole je na něm již vidět rozrůstající se stanové městečko a stany pro registraci kde všichni nově příchozí dostanou po zaplacení - symbolického - poplatku igelitovou tašku s informacemi a různými jinými věcmi potřebnými na program a úžasnou multifunkční pásku na ruku (vhodnou dokonce i pro leváky). A již je možno vidět spousty mladých lidí, přicházet po asfaltce procházející stanovým městečkem a podélně rozdělující pole na dvě části. Do mnohých z nich by mnoho ze starší - ale nejen starší - generace neřeklo, že se - někteří, ale doufejme, že většina - mají na čele nevidtelné razítko: praktikující křesťan. Někteří putují už několik dnů a celou cestu putují pěšky. Jiní pro některou část cesty zvolili nějaký dopravní prostředek. A někteří to celé urazili nakole. Postupně se rehistrují, staví stany a rozmisťují se po celém Velehradě. Spousta jich přichází před pódium, kde již v 17:00 začne program.
Na nedalekém parkovišti staví malá skupinka mladých velký stan. Tento stan bude až do soboty večer sloužit k prezentaci salesiánů a salesiánek z čech i slovenska. Ale zpět k pódiu.
V 17:00 - jak stojí v letáčku se začíná na pódium shlukovat více lidí než bylo do této doby obvyklé. Mladí pod pódiem a všichni ke kterým se dostane zřetelný hlas z reproduktorů jsou přivítáni, seznámeni s moderátory a dalším programem... Během tohoto všeho ovšem prší. A to né málo. A proto se - dle fyzikálních zákonů - louka na které stojí stanové městečko pomalu přetváří z pevné země na kluzké bláto, čemuž i příspívá davy lidí neustále jím procházející. Bláto je všude. Někteří to už vzdali, zuli boty a na boso se brouzdají blátem. Jiní se snaží postavit stany. Během dne bylo místy těžké zatluc kolíky do tvrdé země. Tak tomu už teď není. Ale i přesto panuje výborná nálada a odevšad je slyšet smích (místy míšený s chrápáním). A tak blátivě končí tzv. nultý den ActIv8-tu co bylo dál?

Zobrazeno 781×

Komentáře

Kristýna Kuráňová

Stálo to za to:-)<br />
A nazapomeň...vrásky:-)

Martin Vicián

to vojtec: no jéjej :-D<br />
to magda:<br />
ne, napsal jsem to někdy v září potom... ale pak jsem to všechno smazal z netu...<br />
s jakým knězem jsem jel, to nevím... ale příjižděl až na poslední den a někoho přivážel... a měl fabii :-) (citát DB a panu Marii na palubní desce)<br />
opravdu si nepamatuji... ale salesiánů neznám málo a tohoto jsem tedy neznal :-D

magda

Martine, díky za přiblížení =)<br />
A to jsi psal až teď? TO máš tak v paměti? <br />
I když pravda, že mám taky hafo okamžiků z té cesty i pobytu v paměti =)<br />
A s jakým knězem jsi jel? S nějakým salesiánem? Kterým? =)

vojtec

jééé, to byly časy :-)

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio