Výtah z Boží vůle

Crrrr... Mačkám dvakrát zvonek - vždy se snažím se zvonit dvakrát krátce - a čekám. Můj pohled sjíždí na divnou kulatou věc vedle zvonků. Kamera. Odstupuji kousek, aby si mě dotyčný mohl prohlídnout.

"Prosím?", ozývá se z reproduktoru. "Dobrý den, já jdu ohledně duchovního rozhovoru.", odpovídám. "Výborně, tak vstupte levými dveřmi - měli by být otevřené - a vstupte do pravého výtahu a já si vás přivolám nahoru". "Ano, zatím.", odpovídám a vydávám se směrem k levým dveřím.

Ano. Skutečně jsem přišel hledat duchovní útěchu. U jezuitů. A ani jsem toho kněze pořádně neznal. Ale byl mi od pohledu sympatický, tak jsem se rozhodl to zkusit. Vím, že je skoro jedno u koho se člověk zpovídá, Bůh odpouští stejnou měrou. Ale občas mi to dělá problém se zpovídat některým kněžím. Přeci jen odhaluji část své duše.

Přivolávám si pravý výtah. Že si mě přivolá? Inu proč ne. Dveře výtahu se otvírají a já vstupuji. Čekám. Nic se neděje. Po notné chvíli se dveře zavřou. Neudělal jsem něco špatně? Pořád se nic neděje. Nepřivolá si mě někdo jiný? Nemám rád trapné situace, kde jsem bezradný. Pořád nic. Klídek, však to dobře dopadne. Máš tu přece šéfa. On se o Tebe postará. A nic se neděje. Najednou se výtah dává do pohybu. Že by? Nebo si mě přivolal někdo jiný. Do paže, to je situace. Výtah pořád stoupá. Třetí patro. Čtvrté. Najednou se otvírají dveře a já vidím usměvavou tvář toho kněze...

P. Kubíček ve své knize o Boží vůli píše, že nestačí se modlit za poznání Boží vůle. Ale je nutné jí také chtít plnit. Ihned mi tato jeho myšlenka vyvstala na mysli, když jsem jel oním výtahem. Někdy se modlíme, ať nám dá Pán vědět svojí vůli. Ale mnohdy se přitom ve skrytu modlíme za svojí vůli.

Nestačí stát před výtahem a říkat si: "Jo, v pohodě. Přivolej si mě." Musíme do něj taky vstoupit a věřit. Důvěřovat Bohu, že si nás přivolá, že nás povede a že nám dá sílu to zvládnout. Stačí nastoupit. A čekat.