Deštík
Teplota klesla o dva a půl stupně,
mrak zakryl slunce, co tvářilo se smutně.
Mírné šero krajinu odělo
a ptákům se zpívat nechtělo.
Vítr zafoukal, studený ač jižní,
tiše zabroukal, radši zdrhni.
Pak ve chvíli, tuny vody z nebe,
vlasy nám zplihli, za krkem to zebe.
S rozpaženýma rukama
a víčky zavřenými,
stojíme mezi kapkama
a soucítíme s nimi.
Věříme, že deštík zdravý,
naše hříchy smyje,
starosti nám odplaví,
přece všechny ví je.
Vždyť on přece z nebe padá,
kam modlitby putují,
s každou kapkou jedna rada,
třeba se tam slitují.
Že po každém dešti,
slunce zase zasvítí,
že hádky neřeší pěsti,
ani poslání do řiti.
Že náš život smysl má
a že se všechno zlepší,
že když se trápím nesmyslama,
mám o koho se opřít.
Že všechny moje starosti,
vše tvořící mi vrásky,
jsou vlastně drobnosti
oproti nepoznání lásky.
A s pocitem ulehčení,
promočen až na kost,
jdu usušit oblečení,
ve tváři mírnou radost.
ok, dobrý, líbí se mi to, je to narozdíl odemě, lehký jak vánek a jasný:-)))
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.